PROFESOR ADAM - OBYČEJNÝ ČLOVĚK, KTERÝ DOKÁZAL NEOBYČEJNÉ VĚCI

15. Září 2015

Vzdor řadě titulů, které zdobily jeho jméno, se nikdy nad ostatní nepovyšoval a vždy byl připraven každému podat pomocnou ruku – a to jak lékařskou, tak ryze lidskou. Celý život se řídil svým krédem: “NEC SIBI, SED TOTI GENITUM SE CREDERE MUNDO.“ (Pro celý svět ses zrodil a nikoliv pro sebe sama. Lucanus). Nebyl tedy pouze skvělým revmatologem a vědcem, ale především také soucitným, laskavým a obětavým lékařem, který ochotně a rád pomáhal všem lidem, a to bez výjimky. I poté, co v roce 2007 odešel do starobního důchodu, zůstával se svým oddělením pro výzkum pojiva nadále ve spojení a pokud mu dovoloval zdravotní stav, tak Revmatologický ústav v Praze Na Slupi stále navštěvoval. Měl dokonalý přehled o všem, co se zde dělo. Kromě schopnosti přirozené autority byl rovněž vždy připraven poradit mladším kolegům a nezištně se podělit o své bohaté profesní i osobní zkušenosti.

„Měl krásný a kolegiální vztah k ortopedům – s celou řadou z nich aktivně spolupracoval, jeho laskavé, vtipné komentáře nám budou chybět,“ říká Doc. MUDr. Tomáš Trč, CSc. – ortoped a přednosta ortopedické kliniky FN UK v Praze na Motole. Obyčejný člověk, který dokázal neobyčejné věci – právě takovou personou byl profesor MUDr. Milan Adam, DrSc., Dr.h.c. A v tom tkví jádro celé věci – profesor Adam byl totiž nejvíce člověkem – ač badatelem, ač vědcem, ač doktorem – navzdory všem titulům, oceněním a vyznamenáním vždy a za všech okolností zůstával zejména milujícím synem, manželem, otcem a dědečkem. Přestože patřil k neznámějším osobnostem české lékařské vědy, přestože byl dokonce členem Akademie věd v New Yorku, zůstával v Čechách, kde pracoval a žil téměř po celý svůj život. K tomu, abychom si utvořili skutečně odpovídající a co možná nejpřesnější obrázek tohoto význačného člověka, je třeba poznat všechny aspekty jeho osobnosti. Jednat zrovna tak, jak jednal on, přistupovat k němu tak, jak přistupoval on jak ke své profesi, tak k celému životu - komplexně. Úspěšnost takového jednání se mimo jiné vyjevuje v prestižním ocenění UNESCO, které mu bylo roku 2003 uděleno za celoživotní přínos lékařské vědě.

Humánní úloha medicíny

Zastával názor, že úloha medicíny je především humánní – a potvrzení této teze dle něho nacházíme všude v historii: „Podívejte se, jak tomu bylo dříve – ať už ve starověku, antice, renesanci, tehdy doktoři léčili celého člověka a se všemi jeho aspekty. Dnešní lékaři se zabývají pouze člověkem, který se bojí a trpí.“ Podobně jako Friedrich Nietzsche kritizoval katolické kněze, že žijí z problémů svých oveček, které by vlastně ani nemohli pást, kdyby byly šťastné a spokojené (Antikrist), tak profesor Adam citlivě kritizuje současnou medicínu, která dle něho prochází krizí. Tvrdí, že rychlé tempo současného života vytlačuje laskavé lidské charakteristiky a humánnost, přesto se však domnívá, že celý svět, a s ním i lidstvo, směřuje kamsi dopředu, a tak že se k nám tyto důležité životní aspekty opět vrátí: „Svět se vyvíjí v určitých vlnách, spíše spirálách, a celý vývoj lidstva směřuje obrovským tempem vpřed.“

Profesor tedy do poslední chvíle věřil, že bude lépe. Vycházel „ze staré školy“ a kladl důraz na čest, poctivost a čisté svědomí. Dříve se při léčbě užívalo spíše znalostí a intuice, diagnostických metod bylo málo, technika prakticky žádná – proto se hledělo především na kontakt lékaře s pacientem a důkladné prošetření toho, co mu chybí. A to i navzdory tomu, že to nebylo vždy jednoduché: „Lékařská profese klade na doktora vysoké psychické nároky – když přijde k léčbě člověk, který není dobrý a mnoha lidem ublížil, ale najednou je z něho ubohá trpící bytost potřebující pomoc, není pouze otázkou profesionality, jak se zachováte. Nemocný člověk potřebuje veškerou dostupnou podporu, kterou může lékař nabídnout, a to jak fyzickou, také právě také psychickou. V tomto ohledu jsou mnohdy v těžších situacích zdravotní sestry, které často bývají s pacientem v bližším kontaktu než samotný lékař,“ vysvětluje MUDr. Adam.

Každá mince má svůj rub i líc

Současná medicína si tuto záslužnou činnost v mnohém ulehčuje. Navzdory tomu, že užívá nejmodernějších technologií a praktik, dle jeho názoru vlastnímu vyšetřování věnuje velice málo pozornosti a to nejen na lékařských fakultách, ale také v samotné praxi. To pacientům neprospívá – při vyšetření by se totiž mělo dbát na to, aby blíže a konkrétně specifikoval bolest. Jedině tak je totiž možno doplnit jednotlivé dílky do celkového obrázku, podle něhož je posléze možné správně určit diagnózu. Ve všem, co profesor činil, se odráželo jeho silné sociální cítění – vždy se snažil vidět rub i líc. Věděl, že každá věc, každá nemoc má dvě strany a neposuzoval nic jednostranně a neprověřeně. Profesor Adam byl člověk praktický a uvažující komplexně – při léčbě svých pacientů se vždy snažil obsáhnout nejen pouhý jeden aspekt daného problému, ale pokud možno „obě strany jedné mince“. Tímto způsobem se snažil po celý svůj život přistupovat jak k pacientům jako lidem a ne jako k pouhým objektům zkoumání, tak k praktikování medicíny celkově.

Tento sociální přístup aplikoval rovněž a právě na problém revmatických chorob, které zapadaly přímo do oboru, jehož zkoumání zasvětil takřka celý život. Profesor Adam nebyl spokojen s pohledem, skrze nějž společnost v jeho době vnímala revmatické choroby. Jelikož nebývají smrtelné, bývají často podceňovány. MUDr. Adam tvrdí, že se to děje neprávem – revmatická onemocnění totiž nejenže výrazně snižují kvalitu života, ale rovněž působí i značné ekonomické ztráty a to vlivem vysoké rozšířenosti a často těžkého průběhu, v mnoha případech ústícího do invalidity. Ačkoliv o tom lidé nevědí, mají revmatické choroby na svědomí plných 10% invalidit a 7% veškeré pracovní neschopnosti: „„Sečteme-li náklady na léčbu, na nemocenské dávky a invalidní důchody, dojdeme k částce, jež značně přesahuje jednu miliardu korun ročně.“ Z toho všeho vyplývá, že revmatické choroby nejsou pouze problémem zdravotnickým, ale neméně také ekonomickým a sociálním – a na tuto skutečnost se profesor Adam snažil upozornit. Za tímto účelem se zasazoval o vybudování specializovaných revmatologických lůžkových oddělení v každém kraji a o zřízení revmatologických ordinací ve všech okresech. Kromě toho usiloval i o vybudování revmatologických léčeben, kde by mohla probíhat kvalitní fyzikální léčba a rehabilitace. Ty jsou totiž dle MUDr. Adama nedílnou a neopomenutelnou součástí efektivní revmatologické léčby: „Prospěch, který tím vznikne statisícům nemocných revmatickými chorobami a celé naší společnosti, je očividný,“ tvrdí profesor Adam.