HILDEGARDA LÉČÍ REVMATIKY

01. Prosinec 2015

Navzdory tomu, že z Hildegardiných vizí vykrystalizoval prakticky zcela nový směr, měla již medicína jako taková ve středověku svou pevně zakotvenou tradici. Její žezlo zcela dominantně nesla medicína klášterní, která se s tou Hildegardinou v mnoha bodech shoduje. Tím, co tvoří základní charakteristický rys spojující obě větve, je znalost bylin. Jak středověcí mniši, tak i mnišky, totiž o rostlinách a jejich působení měli skutečně dokonalý přehled. Na základě toho z nich dokázali připravit léky, které byly skutečně účinné. Vůbec první zahradu s kořením a léčivými bylinami založili mniši na německém území před více než tisíci lety. Toto umění pak prohloubili a rozšířili především benediktini. Ti se intenzivně věnovali léčitelství a dovezli mnoho užitečných rostlin z oblasti Středomoří. To totiž vyniká mimořádnou hojností bylinek a koření.                           

Klášterní medicína má tedy skutečně dlouhou tradici sahající až k samým počátkům středověké civilizace. Její pravlastí bylo Německo. Odtud také pochází nejstarší lékařský rukopis, zvaný též Lorscherův lékopis. Ten byl sepsán roku 795 v jednom benediktinském klášteře v Horním Porýní. Zabývá se obdobnými problémy, s nimiž se potýká naše zdravotnictví i dnes. Kláštery se chtěly dobře postarat o každého pacienta. Některé léky však pro ně byly nedostupné, protože se musely dovážet. Losrcherův rukopis byl významný právě v tom, že mnichům sloužil k vyhledávání domácích a levnějších zdrojů. Z těchto a mnoha jiných důvodů středověké kláštery často znamenaly jedinou šanci záchrany pro nemocné. Dnes se klášterní medicína znovu dostává do centra zájmu jak moderního farmaceutického průmyslu, tak i veřejnosti.                                                                              

Takové oblibě se však zdaleka netěšila vždy. Právě naopak. Lékaři a historikové ji dlouho nebrali vážně. Odborné kruhy ji dokonce ve většině případů považovaly za „špinavou“ záležitost. Mniši totiž při terapiích užívali ne zrovna přitažlivých pomůcek - fekálií, hadů, červů a ropuch. Na otevřené rány aplikovali směs z medu, ovčího hnoje a sýrové plísně. Pro vysvětlení však nemusíme chodit daleko. Dříve se totiž věřilo, že vše, co silně páchne nebo voní, je léčivé. To potvrdilo i poměrně nedávné vědecké zjištění, že smrdutá kašovitá směs, která se kladla na rány, má zřejmě antibiotické účinky. Středověkou léčbu provázela rovněž psychologická péče o pacienta v podobě náboženských praktik, jako jsou modlitby, zpovědi a duchovní útěcha. Mniši totiž většinou mysleli racionálně a přírodovědně – náboženský obsah mívala veskrze pouze předmluva. V tomto směru výjimku představuje právě Hildegarda, která vedle přírodovědy ve svých dílech uvádí i úvahy náboženské a morální.

„Hildegard Medizine“

A nyní již konečně k medicíně samotné Hildegardy. V německy mluvících zemích se od 70. let 20. století šíří tzv. Hildegard Medizine – medicína podle sv. Hildegardy z Bingenu. Ta slučuje různé léčebné postupy jako např. fytoterapie (léčení nemocí rostlinami), léčba kameny, balneoterapie (lázeňská léčba), očistná léčba, psychoterapie, diety, apod. Její doporučení patří i dnes k pokladům lidového léčitelství. Vždyť jejich prostřednictvím položila prakticky jeho základy. Lze je využít velmi všestranně. Působí preventivně. Aplikují se většinou několikrát ročně ve formě tzv. kůr a nemají žádné vedlejší účinky. Základním stavebním kamenem Hildegard medizine jsou její mystické vize. Podle nich sestavovala nemocným jídelníček a upravovala jej podle toho, co a jak v nich spatřila. Ačkoliv je její receptura obecně poměrně jednoduchá, je třeba dbát na přesné provedení a shodný poměr dílčích složek. Jinak látky obsažené v připravované medicíně nebudou správně působit. Tento faktor tvoří další osobitý rys abatyšiny alternativní medicíny.       

Její léčení vždy představuje celistvý proces probíhající na více souběžných úrovních. Vždy se zajímala nejen o příčinu nemoci, ale o její symptomy celkově. Vždy jednala a léčila komplexně. Domnívá se totiž, že důležité je vše – lidský organismus, sociální prostředí, kde nemocný žije, způsob života, psychický a duševní stav. Lidské tělo musí být v harmonii. Z toho vychází i její chápání nemoci jako narušení rovnováhy mezi tělem a duší a také jako důsledek hříšného života. Zřejmě i z toho důvodu považovala, vedle bylinek a koření, za nezbytný léčebný prostředek rovněž náboženskou víru.

Při zevrubném studiu Hildegardiných písemností najdeme více než 100 různých antirevmatických specialit. Revmatické choroby dokonce patří k 24 vnitřním onemocněním, které popisuje ve svém díle Causa et Curae. K prevenci jejich vzniku sestavila speciální kůru skládající se z šesti prastarých životních pravidel. Jejich síla spočívá v tom, že obnovují prameny kosmické životní energie, čtyři přírodní elementy – vodu, oheň, vzduch a zemi. Tím nastolují energii jejich vnitřní součinnosti. Jedná se o správnou životosprávu, vyvážené střídání pohybu (práce) a odpočinku (relaxace), zdravý spánek, bezproblémové vylučování a v neposlední řadě i o léčivou sílu křesťanských ctností. 

Za jednu z hlavních příčin revmatismu pokládá Hildegarda přejídání. Řídí se známým heslem Jez do polosyta, pij do popopita. Prevenci proti chorobné žravosti vidí ve speciální protirevmatické dietě. Ta začíná půstem a klade důraz na dvě nezbytné složky - viriditas, sílu zeleně nebo životní energie, a subtilitas - léčivou hodnotu výživy. Obě se nachází v přírodních produktech. Takovým je třeba pšenice špalda, která se, díky své vysoké biologické upotřebitelnosti, dle Hildegardy ke správnému stravování hodí obzvláště.

Léčebné kůry, půst a dieta však nebyly tím jediným, co Hildegarda doporučovala jako obranu proti revmatismu. Dále i pohyb, ochranu před stresem a saunu. Naprostý klid totiž podle ní způsobuje atrofii kloubů a vaziva – proto jej důrazně nedoporučuje. Ochrana před stresem je důležitá zejména (avšak ne pouze) k zamezení tvorby tzv. zlých šťáv, vznikajících v těle vlivem hněvu. Rozmnožuje je tzv. melancholé (melanin cholé), neboli černá žluč. Převažuje-li ta v těle, povstává tzv. melancholická povaha člověka. Sauna pak slouží k očištění těla. Od Hildegardiných dob se na ní prakticky nic výrazně nezměnilo. Optimální návštěvnost sauny je podle Hildegardy 2 x týdně po dobu až dvou měsíců. Pro revmatiky přitom platí zvláštní pravidlo, díky němuž mohou zesílit léčebný saunový účinek – měli by lít ovesný odvar na rozpálené kameny a inhalovat výpary.                                                                                

Za nejlepší prostředek ke znovuvýstavbě a posilnění vaziva považuje Hildegarda speciální polévku z telecích (vepřových) nožiček. Příprava není složitá: Kilogram telecích nožiček vaříme až čtyři hodiny ve třech litrech vody, pak se nožky vyhodí, vývar dochutíme zeleninou a špaldovou krupicí. Podáváme několikrát týdně. Další Hildegardiny recepty si můžete vyzkoušet sami a otestovat tak zároveň i způsob samoléčby, který hlásala.

Protirevmatický prášek                                                                                                                                    

Potřebujeme 60g semen celeru, 20g nati routy vonné, 15g muškátového oříšku, 10g hřebíčku vonného, 5g natě lomikámene. Ingredience pečlivě promícháme a jemně semeleme. Denně užíváme ráno nalačno čajovou lžičku prášku a to nejlépe bez zapíjení. Doporučená doba trvání je minimálně 6 týdnů – 2 měsíce. Současní přírodní lékaři se domnívají, že tento prášek patří k nejlepším prostředkům také proti dně a parkinsonskému třesu.

Artritida                                                                                                                                                                            

Pro zmírnění bolestí a těžkostí, které artritida způsobuje, užívala Hildegarda speciální elixír z máty kadeřavé. Je přitom nezbytný přímo tento druh máty, žádný jiný. Bez něho nebude lektvar působit správně. Uvaří se tedy čaj z máty kadeřavé a ve stejném poměru se smíchá s dobrým bílým vínem typu Ryzlink. Měl by se užívat jeden šálek této medicíny a to 2 – 3 x denně na lačno. Další možností je přidat do půl šálku vína 1 čajovou lžičku mátové tinktury – vše se doplní vodou až po okraj šálku a vypije.

Trnkový elixír       

Větvičky z trnky obecné spálíme na popel a ten pomeleme na prášek. Použijeme 36g popele z trnkových větviček, 24g prášku z hřebíčků (koření), 48g práškované skořice, 100g pravého včelího medu, 100g bílého ryzlinku, do 1000g doplnit pramenitou vodou. Vše důkladně promícháme, vmícháme do medu a vína a doplníme vodou. Protřepeme i před každým použitím. Před jídlem podáváme 3 čajové lžičky, po jídle 3 polévkové lžíce, podle závažnosti nemoci 1 až 3x denně. Tento elixír má být užíván asi půl roku. Každé 2 měsíce však zařazujeme 14 denní přestávku. Pšenice špalda zesiluje účinek přípravku a to obzvlášť při začínající roztroušené skleróze. Tuto kombinaci úspěšně vyzkoušeli přírodní lékaři.

Zázračná potravina jménem špalda

Hildegarda prý jednou řekla: „Kdyby už člověk nemohl nic jíst a nic mu nepomáhalo, špalda jej postaví na nohy. Špalda je teplá, tučná i sladká.“ Špalda je totiž charakteristická nejen typicky sladkou chutí, ale i vysokou výživností (tučnost). S vysokým obsahem vlákniny a lepku obsahuje téměř všechny základní složky důležité pro zajištění všech funkcí našeho organismu. Zatímco má vysoký podíl bílkovin a tuku s vysokou koncentrací nenasycených mastných kyselin, sacharidů, minerálů a vitaminů skupiny B, neobsahuje téměř žádný cholesterol. Proto vyhovuje i požadavkům redukčních diet. Kromě toho všeho i výborně chutná. Kdo by se o tom chtěl přesvědčit bez dlouhých příprav na vlastní kůži, může vypít tzv. špaldový nápoj připomínající řidší jablečnou přesnídávku. Ten nejenže příjemně podráždí chuťové buňky, rovněž na několik hodin zasytí celé tělo. S Hildegardiným tvrzením, že špalda vzkřísí snad i mrtvého, souhlasí i dnešní moderní medicína. Právě špaldě jsou totiž připisovány pozitivní účinky na stimulaci imunitního systému. Kromě toho je mimořádně lehce stravitelná a pro jedince alergické na lepek má mnohem nižší toxicitu – zřejmě z toho důvodu mnohdy ani nespouští alergickou reakci. Z těchto a mnoha dalších důvodů tvoří špaldová pšenice nenahraditelnou složku stravy jak nemocných, tak i zdravých.